"Beze jmenná" - Kapitola 10.

16. march 2013 at 16:10 | Claire Drayen. |  "Beze jmenná"

Kapitola 10.


Intenzivní světlo mě nepřestává ozařovat. Ve chvíli když se pokusím podívat se, co se děje, dokážu oči pootevřít jen maličko. Hádám, že přímo nad mou hlavou je nějaká velká žarovka ve tvaru kruhu. Nebývá taková v nemocnicích?
Vím akorát, že nehybně ležím na zádech. Míhají se tu také nějaké stíny. Nedbám na ně a upadám hluboko do svých myšlenek a do svého svědomí.
Bez myšlenek. Bez svědomí. Beze jména.
Je to tu zvláštní, abych řekla pravdu. Jsem opět v tom svém lese. O samotě a všude kolem jen příroda. Vlastně jsem nijak zvlášť neunikla. Slunce mě bije do očí mnohem víc než obvykle. Procházím se tam.
Nevím, ale prostě to takhle nějak cítím. Nechávám se vést lehkým vánkem, jakoby mě nic netížilo. Náhle slyším hlasy. Jsou to mužské hlasy, o něčem se dohadují. Ten zvuk se roznáší po celém tomhle okolí. Představuji si obrovské reproduktory, ze kterých se tyto hlasy vznášejí a nachází si cestu ke mě. Pokračují, pořád se o něčem baví, už klidněji. Zastavuji a snažím se přijít na to, o čem se baví, ale marně. Jsou jako ozvěna, která se překryje stokrát a způsobí tím, že nerozeznáte ani slovo. Chvíli nic neříkají, slyším jen zvuky, nějaké cinknutí. Dotek kovu o kov. Sakra to jsem vážně na operačním stole?!
Rozbíhám se a ještě se otáčím dozadu. Tak nějak je tam vidím. Muže v zelených pláštích s rouškou přes pusu, s bílými rukavicemi, v nichž drží skrvavené operační nástroje. Běžím rychleji, avšak nohy mě stále nebolí, jsou plné síly a tak přeskakuji potůček a následně i nějaký pařez. Znovu se otočím. Už za mnou nejsou a tak zastavuji. Přede mnou je nějaká dřevina, nejspíš smrk. Není ještě tak vysoký, jako ty ostatní, je sotva o metr vyšší než já. Chci se dotknout jeho měkoučkých jehliček, které jsou krásně zelené a některé nabírají barvu i trochu do modra. Připadá mi krásný. Vztahuji k němu ruku. V tu chvíli se mi po celé délce mého předloktí objevuje krev. Tak červená, vypadá, že sem ani patří, že tady neexistuje. Ten smrk předemnou jedním svým posledním dechem opadá. Jehličky dopadají na zem kolem něj a hnědnou. Dělám pár kroků zpět a padám na záda. Slyším hlas matky, kterou následuje i hlas patřící Ali a mému otci.
Mám takový pocit, jako bych věděla o každém řezu, který mi provedli, ale ve skutečnosti už si nepamatuju co přesně se mnou udělali. Ani mě to v tu chvíli ale nijak netrápilo. Všude bylo ticho, mír a klid. Tím myslím tu dobu co jse byla v bezvědomí. Náhle se ale probouzím a je to pro mě jako rána pěstí přímo do obličeje. Po celém těle pociťuji bolest a na některých místech se jeví až nesnesitelná. Už jsem sama, sama v nějakém pokoji, typicky nemocničním. Dotčeně vydechnu a snažím se zvednout do sedu, ovšem nijak neuspěju. Nesnáším bezmoc, tu, že v případě, že vám nikdo nepomůže uděláte sotva pár kroků. Zase si lehám, ale vytahuji se výš na posteli a opírám se o stěnu za mnou. Chvilku zírám na bílé povlečení a přemýšlím jakým pracím práškem ho asi vyprali, což je úplně absurdní a politováníhodná myšlenka, ale chtěla jsem si chvilku připadat normálně. Beru konec peřiny a odkrývám se. Peřina dopadá na zem vedle. Jsem oblečená do nějaké pacientské košile. Nohy mám holé, je tam jen několik modřin. Dobrá zprává, můžu jim utéct, až se alespoň trochu vzpamatuju. Vypadá to, že ruce jsou taky v pořádku, ale nacházím jizvu na svém pravém předloktí. Tak co se mi vůbec stalo tak hrozného? Předkloním se a cítím neuvěřitelně palčivou bolest na hrudníku a na levém boku. Nejvíc to odnesl můj trup. Těžce narážím zády zpět o stěnu. Zoufale chci vědět co se mnou bude dál, protože si konečně uvědomuji, jak na tom všem teď jsem a nechápu jak jsem to mohla do teď vydržet. Něco zaslechnu a tak vzhlédnu a vidím zas toho chlápka, kvůli kterému tu teď vlastně ležím. Už jsem připravená, že na něj vyjedu, ale vchází můj otec a v tu ránu mi dojde veškerý kyslík.

 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama