"Beze jmenná" - Kapitola 11.

16. march 2013 at 16:11 | Claire Drayen. |  "Beze jmenná"

Kapitola 11.


Vše co dělám, je jen to, že bezmocně sedím, mlčím a dívám se do prázdna.
Otec si mě prohlíží a přichází blíž, ten muž zůstává spíše blíž ke dvěřím. Nechci se na něj podívat, nechci, protože kdybych to udělala... no upřímně ani nevím jak bych se vlastně cítila. Možná by se mi do očí nahrnuly slzy a probojovaly by si cestu dolů po mojí tváři. Taky by je ale mohl potlačit můj vztek, což je pravděbodobnější, vzhledem k mé hrdosti. Nebo by se mi vůbec nechtělo brečet, třeba bych se mu odhodlaně a bezcitně koukala přímo do jeho očí a tak bych mu řekla všechno co chci. Poslední možnost je nejméně pravděpodobná. Tak co tedy?
Chvíli je ticho, které je čím dál tím nesnesitelnější. V hlavě mi skáče jedna myšlenka přes druhou, přemýšlím co bych měla říct a co bych naopak říkat neměla. Nakonec se jen podívám na otce, snažím se vypadat co nejméně zaujatá celou touhle situací, a pak na toho chlápka. Tím se ptám na nevyslovenou otázku a on to ví. Ví co chci vědět já, ale opět se tomu vyhýbá.
"Lesen co si to tam prováděla?" vydechne. Možná, že toho i lituje, avšak to nedává znát.
"Snažila jsem se zjistit, čeho všeho jsi schopný." koukám zas před sebe.
"Jak to myslíš? Chceš tím říct, že za to můžu já, za to, že tu teď ležíš?"
"Vlastně jo." řeknu rozhodně. Něco uvnitř mě mu to chce dát pořádně sežrat. Kouknu na něj, on hledí na mě. Ta prázdnota kolem je zdrcující. Nadechuje se a chystá se, že něco řekne, ale nakonec to vzdá. Jenom se na mě vyčítavě podívá a odejde. Zrak mi padne na muže. Proč tu kruci je? Co po mě pořád chce? To mě pozoruje aby mě později mohl poslat na psychiatrickou léčebnu?
"Víš já," přece jenom se ještě otáčí a pokračuje "doufal jsem, že to necháš být. Celý měsíc jsem se tě zastával, víš to vůbec? Teď ale musíš následkům čelit sama. Už brzy tu nikdo nebude, nikdo kdo by ti pomohl."
Všechno to doznívá v mojí hlavě, ale stále si vůbec neuvědomuju co to řekl, jakobych to nechápala. Ale jaký trest mě čeká za prohlížení otcova počítače? Dělala jsem to dřív, už přes dva týdny jsem to neudělala. Navíc to nebylo kvůli mě, tedy z jakého pohledu se to vezme. Neudělala jsem pro druhé moc věcí, z kterých bych sama neměla alespoň trochu. Oba vychází pryč z místnosti, přičemž se za nimi zavírají bílé matné dveře. Nečekám sama dlouho, přichází nějaká žena v modrobílém úboru.
"Přišla za vámi i vaše matka a dvě kamarádky, chcete..."
"Ne, řekněte jim prosím ať přijdou až zítra." přerušuji jí a snažím se znít co nejunaveněji. Zabírá to, takže taky mizí.
Opatrně vstávám, i když to bolí a neměla bych. Jdu do koupelny, mám to tu celé pro sebe, což se může zdát super, ale mě to přijde spíš podezřelé. Nevěnovali by takovou péči někomu, kdo nic neznamená. Napouštím celou vanu horkou vodou. Svléknu ten nemocniční úbor, pod kterým mám jen spodní prádlo a tak si můžu konečně dobře prohlédnout své zranění. Musím se opřít o umyvadlo, když si sáhnu na svůj levý bok. Stoupnu si před zrcadlo. Rána je rozlehlá po celém boku, červená, někde modrá, ktera vznikla při srážení krve po vzniku zranění. Jak stoupá pára z horké vody, zrcadlo se pomalu zamlžuje. Opatrně lezu do vany, musím se neustále opírat o kraje, protože už takhle to celkem dost bolí. Bez opory bych to nezvládla. Vnímám jak se mi po celém těle rozšiřuje teplo. Kouhoutek nechávám puštěný, nesnáším to ticho, které nastane když voda už neteče. Snažím se na to na to všechno zapmenout, ale nejde to. Po nějaké době jsem nucená vylézt. Znovu přecházím k zrcadlu, je úplně zamlžené, vidím jen svůj obrys. Zatím ho neotírám. Přemšlím, kým jsem a kým chci být. Upřímně se to zrcadlo bojím očistit. Ale co, jen to jenom zrcadlo. Otřu ho, jenže se nepoznávám. Nejsou to ale ty malé modřiny, které na mou tvář nepatří.
"Co se mnou jenom bude?" špitnu si pro sebe a sedám si na ledově studenou dlažbu.

 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama