"Beze jmenná" - Kapitola 5.

16. march 2013 at 15:34 | Claire Drayen. |  "Beze jmenná"

Kapitola 5.


Pískám si, zatímco mi vítr krade tu melodii rovnou z úst a potichu a bez jakýchkoliv důkazů jí odnáší pryč.
Tahle ulice je tichá, když tu procházíte, máte pocit jakoby jste byly jediní, kdo cestu použili, ale při tom slyšíte desítky dalších nohou. To proto, že zdejší zdi, které vás obklopuj z obou stran, si zvuk vašeho podpatku, pravidelně narážejícího na chodník, přehazují a hrají s vámi hru na třetího. Zem je mokrá, všude kaluže ke kterým připívají kapky stékající ze střech. Konečně vycházím ven z uličky a to už na mě déšť nemilosrdně útočí. Přidávám do kroku.
Nemůžu si odpustit mírný úsměv při pohledu na ostatní kolemjdoucí, jak se snaží si skrýt jejich hlavy taškami. Další zápasí s nepoddajným deštníkem. To už ale vytahuji klíče a dostávám se domů. V jídelně se svítí a než si vůbec stačím sundat boty vyběhne na mě sestra.
"Hej, Lee, teď jsem to tu vytřela! Až budeš uklízet ty, taky ti sem našlapu všechn to bahno." klasická starší sestra, není na ní nic zvláštního. Necítím k ní odpor, ale pokaždé když si může zastěžovat (obzvláště na mě), neváhá to udělat. Plus, stejně jako já říkám Cath Cathie, tak ona mi namísto Lesen říká Lee. Nevadí mi to, protože tak jako tak je to jméno zvláštní.
"Jooo, omlouvám se..." zakoulím očima a vracím se kousek zpět do chodby. Sundávám boty a bez řečí vybíhám po schodech do svého pokoje. Tašku házím vedle stolu a otevírám okno. Miluju tu vůni po svěží dešti. Chvilku koukám ven na ulici a pak zatahuji závěs krémové barvy, pod jehož koncem je odhalen malý kousek okna.
Nedbám na to, jak moc mám promočenou mikinu, prostě jí přehazuji přes židli. Foukne sem ledový vítr, který oznamuje, že zima se ještě nehodlá vzdát. Vytahuji ze skříně deku a beru si papír s polu s obyčejnou tužkou. Ve chvíli, kdy si chci sednout mě zase vyruší.
"Poslyš," začíná "nezdá se ti, že je táta poslední dobou nějak divnej? Je hrozně roztěkanej."
"Netuším. Je tu krom tebe ještě někdo?" odbývám ji.
"Ne. Nikdo." Chvílí mlčí ale stojí na místě. Jenom ji sleduju.
Já se nikdy moc nezajímala o... no o tohle. O dění mezi rodiči a tak. Zato Ali vždycky. Pokaždé když měli rodiče i tu sebemenší hádku, nebo na sebe byly prostě jen naštvaní, poznala to a dělala si kvůli nim starosti.
"Tak nic. Já jen... no prostě nic." říká váhavě a vydává se zase zpět ke dvěřím, když se dostávám do stejné situace jako včera večer. Podle bouchnutí poznávám, že je to matka, ale spolu s ní je ještě někdo. Máma vždycky zavírá dveře jemně, jakoby ji nechtěla ublížit. Táta je zavírá tak nějak normálně a bratr s nimi tříská - dveře nedveře.
"Stůj!" syknu na ní.
Otáčí se na mě s tím jejím významným tázavým pohledem. Vyskakuji a opatrně zavírám pootevřené dveře.
"Zhasni." nařídím jí zatímco se krčím u klíčové dírky a koukám ven. Jistě jí štve že na ní tak štěkám, protože se nic neděje.
"Proboha co to zase děláš? Chováš se jako děcko." říká dotčeně a na můj vkus nahlas.
"Chceš vědět co se děje?" kouknu na ní
"Tak mě poslechni ano?!" stále mluvím tlumeným hlasem. Slyším cvaknutí a světlo v pokoji je to tam.
"Jasně, jen uděláme pár opatření. A dětem nic neříkej. Už tak si myslí, že to všem na potkání vykládám." teď jsem si jistá že je to otec, ale neslyším ho tak dobře.
Ani Ali nestačím zadržet. Rozhodným krokem vychází ven ze dveří. Snažím se jí chytit za ruku, ale vytrhává se mi. Tak jdu za ní.
"Ali, ne!" říkám prosebně.
"Co je tak důležité, že to nesmíme vědět?" tak nic. Nestihla jsem to. Když je pro věc odhodlaná, nezastavíte jí.
Rodiče na ní koukají jakoby přišla odnikud. A pak hned hledí i na mě. Otec prudce vydechne.
No a takhle se vážení koleduje o to, aby na vás vláda nasadila špehy.

 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama