"Beze jmenná" - Kapitola 6.

16. march 2013 at 16:01 | Claire Drayen. |  "Beze jmenná"

Kapitola 6.


Pro někoho je těžké se v hluboké a temné noci, za houkání sov a svitu měsíce, přemístit na naše vysněné místo. Kolikrát ležíme pod peřinou i déle než hodinu a hledíme do ztracena. Pohlcují nás naše myšlenky, jsou jako bezedné bažiny a my se před nimi snažíme utéct. Jiní se, celí vyčerpaní po dlouhém a strastiplném dni, se svými sny přivítají hned, jak zamhouří oči. A když pak všichni spí, sejdou se tam někde na hranici skutečnosti a fantazie.
Někdy nás naše hlava obdaří nádhernými a mírumilovnými sny a prostředím. Vyprávějí příběhy o svobodě a nechávají nás osamotě v našem vysněném ráji.
Procházím se po měkkém jehličí a snažím se do plic nabrat co nejvíce toho svěžího vzduchu, který se prohání mezi stromy a chladí mou tvář. Zem je rovná, a tak mi přijde, že je to jen kvůli mě, abych náhodou nezakopla o nějaký hrb matky přírody. Všude kolem se střídají různé jehličnany a sem tam máte i možnost prohlédnout si statné buky a obdivovat jejich hladkou šedou kůru. V dáli na kopci, který odtud vypadá jako měkoučký zelený polštář, se protkaná mezi stromy vznáší mlha. Paprsky slunce s ní bojují, chtějí si alespoň na chvíli prohlédnout tůně a potůčky obklopené kapradím a zahřát drobné rybky, jež se statečně derou proti proudu. Taky jich pár sleduju. Mám tu výhodu, že les mě přijímá jako svoji součást. Připadám si drobounká, drobnější než kdy předtím, přesně jako nevýznamný hmyz, poletující nedaleko ode mě. On se tím však nemusí trápit.
Na chvíli zavírám oči, ve kterých se v poslední vteřině blýskne přání zůstat tu navěky. Po dlouhé době je znovu otevírám. Už se necítím tak šťastná a v očích nemám blahobyt. Odráží se v nich vysoké plameny zbarvené od rudé po světle oranžovou. Slyším jak stromy bezmocně křičí a žadoní o vodu, která momentálně představuje jejich jedinou záchranu. Jenže ta je taky pryč, žádná nezbyla. V místech kde se nacházela, se teď jen plácají rybky, jejichž šupiny vypadají jako by byly oheň samotný.
Marně se snažím uniknout. Pod nohama mi vyrůstají kořeny, které se mě ze všech sil snaží stáhnout dolů. Kdyby mi tolik netlouklo srdce, zdá se, že i napomáhá pravidelným otřesům země, možná bych ani neuvěřila, že je to jen sen. Dým stoupá a mír který doposud vládl tomuto místu stoupá s ním a prudký vítr ho odnáší s sebou kamsi do neznáma. V téhle říši se vteřiny lehce zamění za hodiny. Pociťuji strach a bezmoc. Nepoddajné plameny se kroutí jako hadi a pobíhají kolem. Šedý hustý kouř ke mě natahuje ruce a omotává se kolem. Spolu se mnou pohlcuje úplně všechno.
Omdlévám, avšak v zápětí procitnu zpět do reality. Uvědomuji si, že nedílnou součástí nádherných snů, jsou ty děsivé.
Po takovém zážitku jen ležíte, srdce vám ještě buší a v sobě máte ten dětinský pocit bezpečí.
A tohle je to místo, to kde trávím čas, jen se svými myšlenkami. Jediný prostor, který dovedu ovládat svými pocity a on je vykresluje bez toho, abych je musela vyslovit nahlas.
Tohle se mi zdálo ještě tu noc, co mi Ali zkazila tajemství že o tom vím. Od teď už si táta jistě pokaždé zkontroluje, jestli je doma sám. Proto už nemám možnost se cokoliv dozvědět. Ale počkat, proč mě to najednou zajímá?
A co ten sen? Znázorňoval jak jsem byla v klidu a náhle se mi všechno rozpadlo pod rukama. Rozhodně mám nad čím přemýšlet. Mám na to ještě půl noci, protože jak tady ležím v posteli, koukám ven a slunce se ještě neukázalo.

 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama