"Beze jmenná" - Kapitola 7.

16. march 2013 at 16:02 | Claire Drayen. |  "Beze jmenná"

Kapitola 7.


To, co se včera stalo jsem se snažila vytesnit z mysli, protože to byla největši hloupost jakou jsem v tu chvíli mohla udělat. Prostě jsem se prozradila. Ali totiž pořád naléhala, chtěla znát pravdu. Tak jako my všichni. Otec jí neustále upozorňoval, že to může mít následky, které si ani nedovedeme představit. Pak jsem se do toho vložila. Nic k tomu neříkal, prostě odešel. Pomalu jsem si uvědomovala co jsem vlastně řekla. Nechtěla jsem si to připustit a tak jsem šla do svého pokoje. Zmatená. Seděla jsem na rámu okna, tak jako vždy, a koukala do prázdna. Vlastně vzhůru. Směrem k Zemi.
Po nějaké době se objevila sestra. Ukzálo se, že toho bylo mnohem víc, než jsem si myslela. Bylo toho tolik, úplně mě to zmohlo. Sedla si vedle mě a vyprávěla mi úplně všechno. Hromada z toho se ani netýkala naší rodiny.
Nakonec se rozplakala. Ona a přímo přede mnou.
V tu chvíli jsem si něco uvědomila. Asi před měsícem jsem přemýšlela, proč už nic necítím. Radost, zklamání. Myslela jsem, že jsem snad nějaká bezcitná chladnokrevná osoba, které na ničem nezáleží. Pravda je ale taková, že jsem si asi kolem sebe postavila hradbu, přes kterou se nic nedostane. Nic co by mi ublížilo. To je to pozitivní, ale taky ta jediná dobrá věc na tomhle celém. Možná jsem si řekla že už nemůžu nikomu věřit. Smířila jsem se s tím, že 80 % z mých přání se nesplní.
A tak jsme tam seděli, jak mi hleděla do očí, ty její byly plné bolesti, slíbila jsem si, že tohle já nikdy neudělám. Nikdy před ní nebudu brečet. Ani před rodiči a ani třeba před Cath. Možná jsem se ten večer stala silnější. Proto pak ten zvláštní sen.
Stále tu ještě ležím a koukám ven z toho okna. Rozpoznávám růžovoučké obláčky. Miluju svítání. Je tak nádherné. Neudržím se a vylezám z postele. Mžourám ven z okna. A potom, jako by to bylo to jediné po čem jsem kdy toužila, beru svou černou mikinu, která mi je tak o dvě čísla větší a přehazuji si jí přes sebe. Triko si nechávám, mám ho ještě ze včerejška. Natahuji si džíny na holé nohy a sahám po klíčích na stole, strkám je do kapsy od batohu a potichu se plížím ven z domu. V poslední vteřině mám pocit jako bych se měla udusit. Přesně ten, když jste v sauně, napěchované horkým a nedýchatelným vzduchem. Máte toho už dost a jdete ven. Tu vteřinu před tím než otevřete dveře, cítíte páru po celém těle než vás konečně ochladí lehký a chladný vzduch.
Dřív než si to uvědomuji běžím. Nizoučké podpatky mých šněrovacích bot tvrdě naráží o beton a zvuk se rozhléhá po celé ulici, která zeje prázdnotou. Směr je jasný. Obíhám blok a pokračuji na jediné místo, odkud uvidím rozbřesk. Všude je ještě tmavo. Nechci to prošvihnout a tak zrychluji. I přesto, že večer bylo sucho, teď se tvoří nízká mlha kvůli níž je okolo vlhko. Připadám si, jako bych chtěla utéct před realitou. Nechci si ani představit co mě čeká.
Jsem tu včas. Sedám si do nízké trávy. Je tu prostorná louka ohraničená vysokými stromy. Sundávám si batoh ze zad a pokládám ho vedle sebe. Zhluboka se nadechuji, přijdu si jako v tom snu z dnešní noci. Konečně. Tmou se proráží první paprsky světla. Mísí se dohromady a vytváří víc těch obláčků. Hledám slunce. Kvůli mlze na něj vidím a nemusím si ani zakrývat oči před jeho září. Je jako lesknoucí se šupina, zavěšená na obloze. Stoupá nad kopce a předčí i ty mraky, které mu tvoří zlatou řeku, po níž může plout. Myslím že jsem na chvilku i usnula, jestli se tak dá moje nepřítomnost v tomhle světě nazvat. Nakonec, smířená se vším, co bylo, co je a co mě čeká, mechanicky vstávám a jdu rovnou do školy.

 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama