"Beze jmenná" - Kapitola 8.

16. march 2013 at 16:09 | Claire Drayen. |  "Beze jmenná"

Kapitola 8.


Miluju ráno. Svěží a nevinné. Proto se cítím, jako bych přicházela do nějaké zatuchlé klece když vcházím do školy. Hledám po kapsách svou kartičku. Málem ji nenacházím. To by znamenalo se zase vrátit domů a to se mi teď upřímně příčí. Nakonec ji vytahuji z batohu a přikládám ji k označené plošince přede dveřmi.
Na chodbách je ještě poměrně klid a ticho. Není úplně prázdná, ale většina studentů beztak přichází nejdříve deset minut před začátkem vyučování. Nedivím se jim. Při cestě do třídy se potkávám s Jessicou. Má jemně zrzavé vlasy ale obličej bez pih. Je to tichá dívka, s nikým se nebaví když nemusí.
Usmívám se na ní a zdravím ji. Můj úsměv mi oplácí a kývne hlavou.
"Tak co doma?" zastavuje mě. Vždycky si připadám taková nesvá když na mě promluví. Svým způsobem je to takový ojedinělý úkaz. Ale my dvě spolu najdeme řeč častěji, než by se zdálo.
"No, znáš to, hon za pravdou o lidech a nalezení klidu v tom, že nejsme ve vesmíru samy..." ironicky se ušklíbnu. Pak si ale uvědomuju, že bych s tím neměla začínat. Ona jen kývne hlavou.
"Chápu," usmívá se. "Pozdravuj Shoena, až na něj narazíš." řekne mile a otáčí se k odchodu.
Chvilku tam zůstávám stát s nechápavým výrazem, nakonec ale odcházím do třídy.
Těžce dopadám na židli když Shoen vchází. Kromě nás dvou jsou tu další tři studenti. Jde za mnou a zdravíme se.
"Pozdravuje tě Jessie." říkám suše a sleduju ho. Nezdá se že by byl nějak překvapený.
"Kdy jsi ji potkala?"
"Asi před 5 minutama na chodbě." na nic se neptám, od toho tu máme Cath, která se teď ale stejně nejspíš ještě válí v posteli nebo si dělá ohromující účes.
"Co že jsi tu tak brzo?" ptá se Shoen. "Problémy doma?" nechápu jak to dělá, to že skoro pokaždé uhodne situaci.
"Tak nějak..." říkám bez zájmu. Už se těším až mě odtud propustí, až zazvoní zvonek a já se budu zase na chvíli moct cítít volná.
Po škole tu volnost ale nějak dlouho nepociťuji. Uvědomuju si, že je čas jít domů. Proto prodlužuji oběd jak jen to jde, což je ale problém, protože jím vcelku rychle. Cath se ve škole ani neukázala.
"Asi jí zavolám." prohlašuji. Nic na to neříká jen kouká do mého talíře. Nakonec ho bere, beztak už na něm moc nic nezbývá, jen se snažím lovit nakrájenou zeleninu vidličkou a odnáší ho. Vstávám a házím si batoh na záda. Vycházíme ven ze školy když vytahuju telefon a hledám číslo na mou povedenou kamarádku. Náhle přede mě Shoen dává ruku a naznačuje ať zastavím.
"Co je?!" zapotácím se a málem ztrácím rovnováhu, což není zrovna v pořádku, pokud stojíte na schodech. Podrážděně se na něho podívám. Kouká se někam dopředu a tak hledám věc jeho zájmu. Je tam nějaký muž v obleku, který telefonuje.
"Vidíš ho?"
"Jo a co jako?"
"Ten není odtud. Nepoznáváš ho náhodou?" znovu se koukám na toho muže a málem opravdu z těch schodů padám, když se koukne přímo na nás. Přestane mluvit do telefonu a jen na nás hledí. Pak pokračuje.
"Neznám. Ani nemám odkud ho znát." už nemluvím podrážděně ani naštvaně. Nespouštím zrak z toho muže, jehož pohled mi není ani v nejmenším příjemný.
"Třeba by to mohl být někdo známý tvému otci." vůbec nechápu, kam tím míří i když mám trochu nějaké tušení, ale nechci si to připouštět. Pak přijíždí auto, my tam pořád stojíme na těch schodech a ten muž nastupuje a odjíždí.
"Poslyš, nemusí to vůbec být tak, jak si myslíš." říkám.
"To ale nevylučuje skutečnost, že to tak být může." koukne na mě. Následuje delší odmlka, kdy na sebe jen zíráme a pohledy se snažíme přesvědčit jeden druhého. I když já hlavně přesvědčuji sebe.
"Nech to být." říkám a odcházím. Nějaký čas se poflakuju po městě. Ani nevím, proč jsem sem šla. Možná jsem tam ale měla zůstat. Když přicházím domů, míjím ve dvěřích toho stejného muže, co mě dnes po škole sledoval.

 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement