"Beze jmenná" - Kapitola 9.

16. march 2013 at 16:10 | Claire Drayen. |  "Beze jmenná"

Kapitola 9.


Jeho pohled se střetává s mým. Pečlivě si prohlížím obličej. Když konečně vyjde ven, prudce za ním zavřu dveře. Mířím rovnou do kuchyně, kde je mamka. Tátu ještě zahlédnu odcházet za roh, nejspíš do koupelny.
"Kdo to sakra byl?" říkám o něco tišeji než normálně.
"Kolega tvého táty. Byl tu za ním kvůli práci." říká to klidně jako by o nic nešlo a krájí mezitím zeleninu. Přemýšlím, jestli mám vytahovat to, že mě sledoval.
"Kvůli jaké práci?" má matka se na mě koukne jako "Kvůli jaké asi", ale pak je v jejích očích poznat zájem a už se nadechuje že se na něco zeptá, nejspíš jak to myslím.
"Dobře, už jsi doma," usmívá se na mě otec "Už jsem přemýšlel nad tím, jestli se vůbec vrátíš..." ušklíbne se dobromyslně. Nejspíš má super naládu. Jenže já ne, vybral si špatný den. Chvilku na sebe všichni zíráme.
"Ten muž byl jen přítel z práce -" začíná a vysvětlováním. Nechce abych si myslela, že je ten chlap nějak významný. Což znamená že významný určitě bude.
"Přítel, který má za úkol mě sledovat?" přerušuji ho a zarývám se otci do očí. Hlouběji a hlouběji. Panuje tam trochu zmatku. Zatím se nijak nerozčiluju.
"Ne tak to není, nech mě to vysvětlit." mlčím a nespouštím z něj zrak. Tím mu dávám najevo ať pokračuje.
"On,...pomáhá mi s výzkumem a ... a s našimi plány na další krok." je vidět že se celkem namáhá, aby vymyslel to, jak to zformulovat. Stále jsem zticha. Koukáme na sebe. Ví, že to chci vědět. Ví to, ale snaží se to oddálit. Nesmím mu dát šanci, to bych se to pak taky nemusela dozvědět vůbec.
"Takže by měl být teoreticky v laborce ne?" nečekám na odpověď. Po chvilce ticha si to namířím do pokoje.
"Dobře, fajn," zvládla jsem to, pokračuje "Víš, nemůžeš si dělat úplně co chceš. Nemůžeš -" zase ho přerušuji.
"Nemůžu co? Žít? Neboj, nežiju, to už jsi mi taky zkazil."
"A co chceš vědět? Stejně tě nezajímá náš projekt, naše poznání lidí. Víš, chceme prostě pokročit dál. Přivedeme sem člověka, v komatu samozřejmě. Pokusíme se poznat, co se vůbec v celém tomhle vesmíru děje a kolik nás tu je..." nechápu proč mi to říká, ale to je teď to poslední.
"Cože? Tak takhle to s nimi chcete udělat? Odchytávat je a pozorovat jako zvířata? Celou tu dobu se nad všechno povyšujete, říkáte jak jsme chytřejší a hlavně blíž přířodě a pak tohle?" teď už jsem z toho úplně hotová a trochu se mi i dělá zle. Tolik slov najednou jsem snad ani nikdy nevyhrkla. Ale o to tu nejde. Dělá se mi zle z toho, když v tomhle momentě poznávám svého vlastního otce. Hledím do jeho očí. Vypadají tak jako vždy. A možná to je ten problém - byl takový už předtím, jen jsem si toho nevšimla. A to je na tom ještě smutnější.
Nemusím se ani vidět v zrcadle které nám visí na chodbě hned nad botníkem vedle skříně, vím jak moc hořím. Chvilku nedýchám, ale pak se nadechuji a vydechuji čím dál rychleji. Do očí se mi hrnou slzy. Vzpomínám si, jak jsem si slíbila, že nikdy nebudu takhle brečet. Dřív než to někdo zpozoruje se otáčím a rychlou chůzí jdu ven z domu. Míjím sestru, která na mě vykuleně kouká a hned reaguje.
"Lesen! Co je? Tak počkej!" volá za mnou. Nezpomaluji, naopak. Po chvíli běžím. Venku mrholí, slunce, které ráno oslňovalo celé město je pryč. Jako by se zahrabalo někam hluboko a soucítilo s mými pocity. Jestli jsem kdy komu říkala, jak moc tohle všechno nesnáším, nebylo to nic oproti tomu co cítím teď. Zklamání, zuřivost, zradu. Tohle všechno se ve mě monetálně mísí. Je až zvláštní, na jaké myšlenky vás tohle všechno dovede přivést. Například na to, že jste kdysi promrhali svou šanci. Na to, jak hloupě se dokážete zachovat. Nebo na to, že ten o koho jste se zajímali celé dlouhé roky, zatímco on nejspíš ani nezná vaše jméno.
Tohle všechno mě dohání. Spomaluji. Otáčím se na sestru, ale slyším hrozný rachot a hluk. V dalším momentě mě něco ozařuje.
"Lesen!" slyším jak pronikavě a vystrašeně má sestra křičí. Běží za mnou. Ve chvíli si uvědomuji proč. Stojím uprostřed silnice. Zpanikařím a snažím se uskočit. Pozdě. Záře však ale neustává, spíš sílí. Omámeně přivírám oči před nesnesitelným bodavým světlem. Nedokážu si vzpomenout kde jsem.

 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama