"Beze jmenná" - Kapitola 17.

11. june 2013 at 10:20 | Claire Drayen.

Kapitola 17.



Po třech týdnech

Tma. Je všude kolem. Zbavuje moje smysly jejich práce, nevidím, neslyším a jediné co cítím je hustý suchý vzduch, kterým je napumpovaná celá místnost.
Pomalu se mi začínají ježit chloupky na zátylku. Snažím se být co nejtišší, abych mohla co nejdříve zaznamenat případné změny kolem. Nic se neděje, a tak udělám dva tiché a opatrné kroky vpřed, levou ruku mám před sebou, abych do ničeho nenarazila. Hned jak se rozejdu, zaslechnu nepatrný zvuk. Bezpochybně je to aktivita něčeho elektronického. Ale čeho? Automaticky se rozhlédnu, ale samozřejmě je mi to k ničemu. Můžu jenom hádat, co zvuk způsobilo. Jdu dál, až dlaní konečně zaznamenám betonovou zeď. Může mít na šířku klidně metr. Zmocňuje se mě panika. Lze se odtud vůbec dostat? Jdu podél betonu. První stěna má bezmála 12 metrů. První roh, druhý roh. Když jsem v pohybu, je v pohybu i ta věc, pravděpodobně umístěná někde nademnou. Slyším, jak tiše hučí a bere na vědomí každý můj krok, i když určitě žádné vědomí nemá. Druhá stěna se zdá být o něco kratší, ale přesto typuji, že jsem ve čtvercové místnosti. Kamera, dochází mi u třetího rohu. Čtvrtý a jsem zase tam, kde jsem byla. Napadá mě vydat se vstříc prostoru, ale zatím jsem na to nenasbírala tolik odvážnosti. Pak ale sama sebe napomenu. Je to jen hloupý výcvik, nic se mi stát nemůže. Nebo ano?
Polknu a udělám nejistý krok vpřed. Jistě snímají i veškeré moje tělní statistiky, jako je dech, tep a taky kolik stupňů má moje tělo. Snažím se zklidnit, zhluboka se nadechnu a vydechnu. Cítím svůj pot, lepí ke mě tričko. Ani už nevím jakou má barvu. Pak udělám šest rozhodných kroků, jeden dlouhý zhruba metr. Měla bych být uprostřed místnosti. Skrz stěnu se ven nedostanu, zbývá podlaha, která je ale nepravděpodobná, a pak strop. Po nějaké době, kterou jsem zde strávila, jsem schopná matně rozpoznat akorát obrysy svých rukou, jak může být tahle místnost vysoká? Natahuju se vzhůru, jsem na špičkách a pažemi sahám nahoru. Zajímalo by mě, co téhle situací dělají menší jedinci. Prsty se mi daří něco nahmatat, a když vyskočím, jsem schopná se toho dotknout celou dlaní. Je to síť, tvořená namísto provazy plátěnými pruhy. Je mi ale jasné, že tohle je mi k ničemu, i kdybych se dokázala vytáhnout nahoru, nijak se nedostanu nad síť. Už jsem dávno usoudila, že jsem v místnosti sama, můj strach opadl. Rázným krokem se odebírám ke stěně. Zase sahám vzhůru. Síť tady na krajích není, zato je těsně u stropu jakási hranatá prohlubeň. Pokračuje dál, až za betonové opevnění. Můj úsudek o cestě ven se změní. Snažím se nahmatat, jak moc je vysoká, ale nedaří se mi to. Třeba bych tamtudy mohla proklouznout pryč odtud. Konečky prstů přejíždím po stropě, dokud necítím volný konec celého sítěného stropu. S námahou se vytáhnu a pokládám svoje tělo na síť. Neměla by být daleko od průlezu ve stěně. Sahám rukou před sebe, ale nic než prázdný prostor tam není. Musím se dostat dál. Tělo přesouvám nebezpečně daleko ze sítě. Téměř celý můj trup visí volně v prostoru. Špičkami bot se zachytávám v dírách plátna. Konečně. Ještě kousek a třeba budu schopná se tam přesunout celým tělem. Díra je vyšší než strop, tahle místnost, opevnění, nebo cokoliv jiného co to je, je vážně zvláštně postavené. Průlez je ale stropem ohraničen, proto je užší, než část za ním. Toho využiju, nahoře je totiž část, za kterou bych se mohla přitáhnout, i když chabě. Udělám to. Moje těžiště se přesune se sítě a tělo tvrdě narazí o beton, ale stále se držím. Vší silou se přitahuji vzhůru, teď to nesmím vzdát.
Podaří se mi to a já se natěsno protáhnu skrz. Hluboce vydechnu, svaly na rukou mě bolí, nemám takovou sílou, jak jsem si myslela. Plazím se pryč, pod stropem. Vidím slabý obrys nějakého obdélníku, který je osvícený světlem zvenku. Zvenku. Neváhám a plazím se vpřed. Buším do věci, ale po třech ránách to vzdám. Převrátím se a kopnu do věci. Byla to ventilace. Oslepí mě denní světlo.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Claire Burn Claire Burn | Web | 11. june 2013 at 14:05 | React

Myslím, že som tu už asi sto krát písala, aký máš talent a tentokrát to nieje výnimka. Obdivujem cielavedomích ľudí a ty si jedna z nich. Ja som bohužial moj román Úník ktorý somp ísala na blogu zrušila..no uvidím, či sa pustím do ďalšieho.
Tento príbeh je veľmi napínavý a teším sa na ďalšiu osemnástu kapitolu ! :)

2 Paris Noorhard Paris Noorhard | Web | 12. june 2013 at 7:31 | React

Wow:O Fakt NÁDHERNA! :) Urćite Pokračuj :3

3 aubrey aubrey | Web | 12. june 2013 at 19:12 | React

Máš opravdu talent. Psát to sem znovu asi nemá cenu, určitě to sama dobře víš :') Mimochodem, krásný nový layout :O

4 N. N. | Web | 15. june 2013 at 7:54 | React

Možná ti to píšu u každé kapitoly, ale tahle byla snad nejlepší. Fakt se zlepšuješ:) Strašně se mi líbí, jak všechno popisuješ do detailu, dodává to tomu takový zvláštní ráz.
Ne Lesen (ině?) místě bych asi zpanikařila, moc nemusím tmu a mám docela klaustrofobii. Proto ji obdivuju, že to takhle zvládla:)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement