When you start to live

19. june 2013 at 17:45 | Claire Drayen. |  oblivion

Když konečně začneš žít

- jednodílná povídka

Landskape Of Norway


Ten den, kterým to všechno začalo, bylo nádherně. Slunce příjemně hřálo, a když začalo žhnout až příliš, zanedlouho mě ochladil chladný vítr. Ležela jsem a přemýšlela jsem, co to bylo za místo, to kde všechno vypadalo jako by jste byli obklopeni sluncem kolem dokola a kde jsem ještě před chvíli v mém snění byla. Deka pode mnou byla tenká, takže jsem pod svými zády cítila záhyby silnějších stébel trávy. Z rozjímání mě vyrušil čísi hlas, vyslovujíc moje jméno. Ten rozhovor už chvíli probíhali, avšak až do teď jsem mu nevěnovala pozornost.
"Nemůžeš jí to udělat, copak toho za sebou nemá dost?!" rozčiloval se někdo tlumeně. Povzdech a druhá osoba se dala do obhajoby, která byla ale vzápětí přerušena slovy "Vypadni!".
Upřímně mi to bylo jedno, nebo jsem spíš neměla čas tu situaci řešit, vedla jsem vnitřní boj. Něco se ve mě se vzdouvalo, chtěla jsem vyrazit za jeho hlasem. Bylo to ale utlumeno myšlenkami typu Nech ho být, však si to zaslouží.
Tou dobou jsem ještě nechápala samu sebe.
Zůstala jsem bezstarostně ležet, ale tak to vypadalo jen navenek. Uvnitř jsem přicházela o sebe samotnou. Později jsem si uvědomila, že tu jsme, ale vlastně neexistujeme, protože nežijeme jako my ale jako někdo jiný. Někdy to třeba ani nevíme a neuvědomujeme si to, o to je naše chování horší. Stejně jako bylo to moje. Měla jsem všechno, velký dům, v němž jsem bydlela, místnost vyhrazenou na šaty jen pro mou potřebu a další zbytečnosti. Neuvědomovala jsem si, že to jediné "všechno", které může člověk kdy mít je rodina a přátelé, a co je hlavní, láska. Už delší dobu jsem byla mlčenlivá, neodpovídala jsem na otázky rodičům ani kamarádům, nikdy jsem se nemohla rozhodnout co říct. Ve svém životě jsem postrádala jednu důležitou věc, jež pro mě byla zatím neznámá. Co je ale důležité, že jsem nebyla šťastná.
Jednou jsem dostala možnost odjet do Norska, nebyla jsem z toho dvakrát nadšená, bylo tam na mě moc zima a málo civilizace. Něco mě tam ponoukalo a já si řekla, že nejhůř jak tam můžu dopadnout je, že nastydnu.
Sice jsem opravdu nastydla, to ano, ale myslím, že fakt že tam jsem i dnes, mluví za vše.
Vzdala jsem se sice všeho, co jsem měla, ale vyměnila jsem to za něco mnohem lepšího. Nakonec to, co mě vzhledem k tomu místu odrazovalo nejvíc, se ukázalo jako to, co mi chybělo. Má potlačovaná část tam získala plnou moc, cítila jsem, že tam patřím, a tenhle pocit se do dnešního dne nijak nezměnil. Každý rok jezdím na úplně nové místo, kde jsem ještě nebyla. Všechno si financuji sama, navštívit rodiče jezdím jen na svátky.
Chci tím říct, prosazujte se takový, jací jste, dělejte to, co považujete za správné a především co cítíte uvnitř jako správnou volbu, protože naše duše se nikdy nemýlí, jen se musíme naučit jí naslouchat a ne jí vyhánět pryč. Vždycky je tu plno možností a já nemůžu slíbit, že nebudete litovat, ale právě proto by jste měli vzít každou šanci na něco nového.

FLIP AND STYLE

Take Me Away. I Need the Sand

ylove | via Tumblr
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 N. N. | Web | 19. june 2013 at 19:33 | React

Jsi báječná, takhle pořádně povzbuzující věc, to se jen tak nevidí. Nebo aspoň já to jen tak nevidím.
Moc se ti to povedlo, nemá cenu se pořád opakovat, že píšeš nádherně.:) Chvilku jsem si myslela, že opravdu popisuješ svůj život, ale myslím, že jsi to jen tak skvěle zařídila, aby to tak vypadalo.
Někdy mám pocit, že to udělám stejně. Že někam odjedu, za něčím, o čem si budu myslet, že je to děs, a ve skutečnosti to bude dobrý. Ale jak mám sakra poznat, že je to správně?

2 Annette Annette | Web | 19. june 2013 at 20:57 | React

Užasný!!♥ Ještě ke všemu Norsko, ach jak já miluju Norsko:') hned bych se tam přestěhovala..

3 N. N. | Web | 20. june 2013 at 13:34 | React

Strašně moc ti děkuju, jsi zlatá, opravdu to povzbudilo. Za pár hodin si to budu třesoucíma rukama číst:3
Jo, obecně se všechno píše líp z vlastní zkušenosti. Proto nechápu, jak Suzanne Collins dokázala napsat Hunger games:)

4 Jass Jass | Email | Web | 20. june 2013 at 14:03 | React

Palec hore, povzbudzujúce, vydarené,  proste... <3 Je to fajn pocit čítať od teba pozitívnu jednodielovku. Nórsko je krásne.
Aj ja chcem cestovať, aspoň navštíviť každý kontinent. No doteraz som bola len v Afrike a v Európe. :)

5 Džejn Džejn | Web | 21. june 2013 at 1:10 | React

Čo sa mi najviac páči na príbehoch a prečo ich milujem je, že každý si v nich nájde niečo to svoje ako aj v tomto. Trochu sa v ňom vidím, len ja som ešte nenala to svoje miestečko.
Musím dodať, že s koncom úplne súhlasím. Keď sa ti naskytne šanca pevne sa jej chyť a už ju nepusti, lebo nikdy nevieš kedy bude posledná alebo kedy ťa dovedie k tomu čo hľadáš.

6 kattie./my-world-k.blog.cz kattie./my-world-k.blog.cz | Web | 21. june 2013 at 17:23 | React

Já nevím jak to děláš, každá tvá povídka má něco do sebe a to je tak krásné:')
"Chci tím říct, prosazujte se takový, jací jste, dělejte to, co považujete za správné a především co cítíte uvnitř jako správnou volbu, protože naše duše se nikdy nemýlí, jen se musíme naučit jí naslouchat a ne jí vyhánět pryč. " toto mě opravdu povzbudilo, jsi úžasná a krásně píšeš, doufám že někdy vydáš vlastní knížku a já budu mít tu možnost si ji přečíst. Díky moc!♥

7 Infinity Infinity | Web | 22. june 2013 at 3:27 | React

To je opět tak krásná povídka, že mě donutila se zamyslet.
Člověk nikdy nezjistí, jestli nebude něčeho litovat než si tím opravdu projde. :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement