Nightmare becoming true - part 3/3

25. july 2013 at 22:15 | Claire Drayen |  oblivion

Noční můra stávající se realitou

- vícedílná povídka

Delicious freedom photographies | via Facebook


Tohle by měl být pokus o splnění Nelliny představy o nějaké složitější, akčnější a napínavější povídky s rozsáhlejším příběhem, než jak to obvykle píšu. A protože takový "akčňák" se mi do jedné povídky nevejde, rozhodla jsem se to rozdělit na tři části. Původně to měly být jen dvě, ale ta druhá končí příliš neurčitě, takže doufám, že v mezeře mezi zveřejněním druhé a třetí části získáte ten dojem napětí.
Takže Nello, snad se ti to bude líbit, i všem ostatním kdo se rozhodnou si to přečíst :)

Doporučuju si nejdřív připomenout pár posledních řádků z předchozího dílu.

Tenhle poslední díl bude o něco delší než předchozí, budu ráda za každého, kdo si udělá čas pro přečtení.
______________________________________________________________________________________________

Když vystřelí, křečovitě zavřu oči a čekám na nejhorší.
Je to ještě horší, než když mě postřelili do nohy. Ta bolest se nedá ignorovat, je všude, nic jiného už neexistuje. Nejhorší je, že jí nemůžu nijak zabránit, není to jako když zvedáte činku, kvůli níž máte pocit, že vám každou chvíli prasknou svaly, činku můžete kdykoliv pustit a od bolesti si ulevit. Jenže s kulkou v pravé horní části hrudníku neuděláte nic. Je mi divné, že se netrefil, vím, že mířil přímo na srdce, vím to. Zamžikám. Zachytím ještě jakýsi obraz muže s havraními vlasy vrhajícím se po původně mém vrahovi, a pak mi mozek konečně dopřeje klid, moje tělo už nejspíš nedokáže nadále tuhle příšernou bolest snášet. Omdlím, mám ale za to, že umřu.

Všude bílo, klid a vyrovnanost, jako v tom snu. Už nejsem na útěku, už jsem v bezpečí, nemusím se vůbec o nic strachovat. Nebo ano?
Zjišťuju totiž, že se nemůžu ani pohnout, ale možná že tohle k posmrtnému životu patří, kdo ví? Chabé zorné pole, které mi mé oči poskytují, zachycuje stále jen a jen bílou barvu. Hlavu mám natočenou na levou stranu, pokusím se s ní tedy pohnout tak, aby byla rovně. Pronikavě mě zapíchá v hrudním koši, ten pocit je tak nesnesitelný, jakoby se mi v něm rozlévala žhavá láva. Hned poznám, že nejsem mrtvá, mrtví takovou bolest už necítí. Jací to šťastlivci.
Sice nahlas vydechnu, ale přece jen se mi podaří zjistit, že mě kdosi nese, kdosi v bílém tričku. Pohybujeme se nějakou chodbou, víc nevím.
"Kde jsme? A kdo jsi ty?" šeptám, protože hlasitěji to mé hlasivky momentálně nedokážou. Neodpovídá, ať je to kdokoliv.
"Co po mě chceš?" zeptám se ještě. Stále nic. Zavřu tedy oči a nechávám se nést vstříc mému osudu, protože jít mu naproti na mých vlastních nohách bych nesvedla. Náhle promluví, asi v domnění, že už spím.
"Shane. A nic po tobě nechci," jeho hlas se nese prázdnou chodbou "Snažím se tě ochránit." Dodá ještě potichu, skoro neslyšně. Snažím se zůstat při smyslech.
"Správnější otázka by byla, co po tobě chtěj oni." dodá.
Pak už upamatuju jen židli, na kterou mě posadí a zrcadlo předemnou. Hledím na svoje tmavé vlasy - neupravené vlny spadající kousek pod má ramena. Stojí za mnou.
"A co po mě tedy chtějí oni?" řeknu za účelem pokusu navázat na předchozí konverzaci. Pousměje se.
"Myslí, že máš superschopnost nebo co. Že dokážeš zrealizovat všechno co si vysníš." poví.
"To je hloupost, já to nijak neovládám."
"Ne? Ale tu Schopnost máš že jo? Slyšel jsem o víc lidech se Schopností. Tak jak to děláš?"
"Nijak to nedělám jasné? Nemůžu ovlivnit svoje sny." ozve se rána, ale není to výstřel, je to spíš bouchnutí dveřmi. Vím, že za zrcadlem někdo je, znám tenhle trik. Upřeně si hledím do očí, možná proto, že očekávám, že právě v těch místech teď někdo je a hledí on na mě.
"Takže," ozve se chraplavý hlas, zastřený zvukem mikrofonu. Nevím odkud to vychází.
"Tady tě máme. Pověz, co chystáš?" zeptá se.
"Nechápu otázku." pronesu. Chvíli je ticho.
"Ty nechá-, dobře. Ptám se, co máš v plánu, když jsi zdevastovala celou jednu naši základnu." snaží se to říct klidně, ale já poznám netrpělivost v hlase. Povytáhnu obočí.
"Cože jsem udělala? Poslyšte tohle je obrovský omyl, zřejmě se nechal unést vlastní fantazií, jak bych to asi provedla?" ptám se a v další vteřině si uvědomím, co říkal Shane. Ptá se na spoustu dalších otázek, už po prvních dvou mi dochází, že moje obhajoba by byla zbytečná, neuvěří mi. Už tedy neodpovídám, z čehož zuří, i když uznávám, že se snaží krotit, zvlášť při poslední otázce.
"Ještě ale můžeš odčinit cos provedla. Nechtěla bys s námi spolupracovat?"
"Nikdy." bloudím zrakem po zrcadle, alespoň na zlomek vteřiny jsem mu jistě pohlédla do očí. Zajímala by mě jeho reakce.
"Ať je tedy po tvém… Shane, můžeš jít. Vy, postarejte se o ní." poslední věta už je vzdálená, buď zapomněl vypnout mikrofon, nebo ho naopak naschvál zapnutý nechal, aby mě vystrašil. Zamrazí mě.
Vmžiku se rozrazí dveře a do místnosti vstoupí dva muži. Bleskově vstanu, nebo se o to alespoň snažím, můžu se opírat jen o jednu nohu. Před výslechem jsem byla pod sedativy, hrudník je ošetřený, abych nevykrvácela, ale stejně to příšerně bolí. Shane na jednoho chvilku kouká, ale taky se připraví do útočné pozice, i když sám nikoho jako první neuhodí. Nechápu ho, má snad strach, že ho chtějí sebrat taky? A proč by to dělali, je přeci na jejich straně nebo ne?
Jeden z nich mě chytne za rameno a silně se mnou zacloumá. Jednu mu vrazím, i když pro něj to asi nebyla moc silná rána. Stejně se ale naštve a popadne i mou druhou ruku, obě mi zkroutí za záda a vede mě ke dveřím. Syknu a ohlédnu se za tím druhým. Právě tvrdě naráží zády o zeď a sesouvá se k zemi. Než stihne vstát, povolí i stisk mých rukou, nakonec mě pustí úplně a snaží se udeřit Shanea. O krok ustoupím a lehce zpanikařím. Proč to sakra dělá? Ať už je to jakkoliv, chci ještě žít a téhle situace se dá skvěle využít. Zrak mi padne na židli, na níý jsem seděla, popadnu jí a udeřím útočníka do zad. Spadne na zem, ze zadní části hlavy mu začne vytékat trocha krve.
"Proboha." šeptnu, když na něj koukám. Být na mě, ještě tam nějakou dobu stojím a ztuhle na něj zírám, ale Shane mě bere za ruku a prchá se mnou pryč. Tou stejnou chodbou, kterou jsem se sem dostala. Jsem pomalejší, oproti tomu jak bych běžela normálně, zapříčiňuje to moje zranění na noze. Shane mě tedy vezme do náruče a já už zase vnímám jen jeho bílé triko a vím, že ať se stane cokoliv, budu v bezpečí. Jsem si víc než jistá, že se nám podaří uniknout od tohohle všeho, od zlosti, nenávisti a krutosti. Možná proto, že kdyby se nám uprchnout nepodařilo, nebylo by to fér, když vezmu v potaz všechno, co se mi stalo. A myslím, že si zasloužím šťastný konec a nejen já, ale i on. Navíc musím zjistit, proč mi neustále tak pomáhá. A on zase chce odpovědi na svoje vlastní otázky.
"Takže mi pověz, jak ta tvá celá Schopnost začala...?" ptá se když vybíháme ven z vysoké budovy.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 N. N. | Web | 26. july 2013 at 9:42 | React

Takže jsem předpokládala dobře: tahle část byla nejlepší. Strašně krásně jsi všechno popsala, tu bolest, to koukání na to zrcadlo,... Chtěla bych mít tu Schopnost, strašně by mě zajímalo, jak to funguje, a chtěla bych si to vyzkoušet. No, bohužel. :D
Je strašná škoda, že to skončilo takhle, otevřeně...nechceš napsat ještě jeden díl, ve kterém by popsala, jak ta Schopnost začala? Mohlo by to být zajímavé. :)

2 Luciiy. Luciiy. | Web | 26. july 2013 at 10:50 | React

A tohle že je konec? Poslední část? 3/3? Néééé Claire já chci slyšet jak jí začala ta schopnost :D
Krásně napsaný ale.. miluju tvoj epovídky a tvoje psaní!:)

3 Hani | bevintage.blog.cz Hani | bevintage.blog.cz | Web | 26. july 2013 at 20:55 | React

Souhlasím s předchozími komentáři - otevřené konce, dobře, ale tenhle je až moc a moje zvědavist mi nedovolí nenapsat ti, že by jsi měla napsat další díl. :)
Tahle povídka se mi hrozně líbí. Je to hrozně originální a krásně napsané, koneckonců jako všechny tvoje povídky.. :)
A.. tím pádem ti i odpovím na tvou otázku. Povídku bych klidně napsala, ale nemám nápady, jako ty. A navíc, kdo by moje povídky četl po tom, co by přwečetl ty tvoje? :)

4 ~Aria ~Aria | Web | 27. july 2013 at 15:47 | React

:O skvěle výstižné momenty, pocity.. a hlavně originální námět :). moc se mi to líbilo, tudíž musím souhlasit s ostatními a poprosit o další díl :3

5 Infinity Infinity | Web | 27. july 2013 at 20:07 | React

Já bych chtěla pokračování a chtěla bych znát Shanea a její společný příběh, jak to s nimi bude dál.
Bylo to tak napínavý a jsem za ten konec fakt vděčná, přesně takový jsem si přála.
Nádherně píšeš, vážně jo. :-)

6 N. N. | Web | 28. july 2013 at 8:09 | React

No, ta věta je trochu extrémní, ale na navození atmosféry... :D
Jo, přečti si to, určitě se ti to bude líbit! Má to kolem 350 stránek, ale od jedné chvíle se ti to bude číst strašně rychle, takových posledních sto stránek přečteš během hodiny. :D (upozornění: nejde přestat číst, dokud to nedočteš. :D)

7 Lí-za* Lí-za* | Web | 30. july 2013 at 13:19 | React

Zakončila si to super. Bolo to všetko také napínavé a určite by som ešte chcela jednu časť, aby som viac spoznala Shanea.  Táto trojdielna poviedka sa ti veľmi vydarila ! :) Si šikovná :)

8 Claire Burn Claire Burn | Web | 30. july 2013 at 13:27 | React

Asi ťa vychválim do nebies ! :D Veľmi sa mi to páčilo a zakončila si to super :) Chcela by som tiež spoznať vyše Shanea a viac spoznať tie jej schopnosti. Na začiatku so si už myslela, že je mŕtva. No zakončila si to skvele. Všetko v tom príbehu bolo napínavé a jednoducho máš talent :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama