It's like that feeling, when you know you should start doing something, but you can't even move your finger

27. october 2013 at 14:40 | Claire Drayen |  everything else



Nehodlám nic vysvětlovat, protože je to víceméně zbytečné. Pravdou je, že jsem si myslela, že už zase dovedu psát články, že se zase můžu vrátit, ale prostě jsem to velice špatně odhadla a to mě moc mrzí.
A do té doby, než se dostanu na všechny vaše blogy - Nell, ten TAG, do kterého jsi mě nominovala určitě udělám, chtěla bych se do něj pustit jen co skončím s tímhle článkem. Do stejného TAGu mě nominovala i Natt., takže bych je udělala oba najednou. Potom tu mám Foster... To mě chceš vážně rozplakat? :D Víc ti napíšu pak samostatně ale jednu věc si odpustit nemůžu. Samozřejmě se ozvu, ale zatím nevím, o čem bych psala, protože se toho děje tak moc najednou a já si to musím poskládat v hlavě. Všem ostatním samozřejmě děkuju, strašně moc, že se mnou máte trpělivost a to všechno, moc to pro mě znamená.

Lidé vypadají jako zdrcení životem, bez výrazu, kromě kroků nic nelze slyšet, když kolem nich procházíte, jako by to byly jen prázdné schránky, jen bezduché chodící nic. Občas na vás spočine jejich zrak, oči tak prázdné a neskutečné. Kolikrát vám vyčítají jejich utrpení. Jsou to lidé, pro nás zcela beze jména, avšak se svým vlastním příběhem, s vlastním vědomím a myšlenkami. Vy máte pocit, že se vás to netýká, projdete kolem, aniž by jste nad jejich osudem přemýšleli déle než minutu. Máte pocit, že vás to nemusí zajímat, dokud si neuvědomíte, že jste jen další prázdnou schránkou. A v tu chvíli to na vás dolehne, stejně rychle jako když slunce zakryje mrazivý stín. Slyším, dýchám, cítím, vnímám, ale přesto nežiji.
Víte, že by jste s tím měli něco udělat, ale dny plynou, aniž by jste se vy sami pohnuli z místa. To zjištění se těžce nese, brzy vás začne dusit, ochromovat vaši mysl.
Zdá se, že život a smrt jsou jediná slova, na nichž po dobu naší existence záleží. Jenže jsou propojena jen s naším fyzickým tělem, které opravdu jednoho dne zanikne. Avšak nad naším vědomím, duší smrt nemá vůbec žádnou moc. Protože život, který žijeme má svou vlastní energii, a jak víme z napůl prospaných hodin fyziky, energie nemůže jen tak zaniknou, vždycky se přemění na nějakou další.

Pravda je, že život je ohromně těžký. Až příliš mnoho lidí podlehne té drtící síle a jen ti silnější se dovedou vyhrabat ven, zpět na světlo. Je potřeba motivace. Něco, co vás donutí se nadechnout a konečně něco udělat, jenže mnoho lidí žádnou motivaci nemá. Protože co jiného vám zabrání dál ležet, kromě motivace? Pud sebezáchovy? Ten je utlačen někde v koutě, zastřen spoustou mlžných myšlenek. Když se vzdáte, zbydou vám jen vzpomínky. A nakonec se nedá věřit už ani jim, jsou tak příšerně nereálné, pocházejí z jiného života, i když nosí tvář tohoto. Přestaňte obdivovat silné knížní nebo filmové postavy, vstaňte. Postavte se na vlastní nohy, začněte svobodně dýchat.
Nikdo vám nemůže slíbit, že se budete cítit lépe, ale vy to můžete ovlivnit, lépe než kdokoliv jiný.
Vždycky se najde něco na čem záleží, někdo. Určitě máte něco, co děláte rádi, při čem se cítíte dobře. Já se cítím dobře tady.
Nakonec je asi pravda co se říká, tahle generace je závislá na internetu. Ale kam jinam se obrátit? Může za to sama společnost, jsme příliš mladí na to, abychom nesli to břemeno, a tak hledáme útěchu nebo rozptýlení v tomhle světě. A já se nám vůbec nedivím, mě samotné je tady nejlíp.

Miss Flora | via Tumblr

Sad but true

Dance In The Rain | via Tumblr
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Natt. Natt. | Web | 28. october 2013 at 17:19 | React

Nevím jestli je dobře že jsem se v tomto článku naprosto našla... Napsala jsi ti pravdivě. Mám jakési období, kdy je moje nálada jako na horské dráze. Kolikrát bych nevytáhla ani nohu z postele... Radši se začnu to knihy, ve které mi připadá všechno tak jednoduché a prostě. Kolikrát si přeji abych si mohla prohodit role s hlavní hrdinkou... Těžko říct jestli je to dobře nebo špatně... Ale rozhodla jsem se takové momenty, kdy bych nejradši zmizela vytěsnit cvičením nebo jiným pohybem. Snad mi to vydrží...

2 TeSs / safe-sound TeSs / safe-sound | Web | 28. october 2013 at 19:43 | React

Máme s tebou trpělivost a mít budeme. Máš skvělý blog a skvělý články na co se vyplatí čekat.
Napsala jsi tu úplně senzačně ty detaily a hlavně je v tom pravda a to je to důležité. Je to něco v čem se někdo možná najde. Ne denně, ale občas se v tom najdu i já. Mluví mi to z duše a nejen mě ;) Fakt senza...

3 Infinity Infinity | Web | 28. october 2013 at 21:58 | React

To je nádherný článek, jako bych se v něm místy viděla. Dřív jsem takhle přemýšlela, ale teď jsem se všemu postavila a bojuju a jsem hrozně šťastná v životě. Mám všechno, co jsem kdy chtěla a motivaci mám ohromnou.

Musím říct, že tento článek na mě působí tak trochu depresivně, ale spousta lidí takových je, jak to vše popisuješ. Jsou to prázdné schránky a nestojí o to, se postavit realitě.

Je důležité se všemu postavit a zvládnout to v životě, i když to není vůbec snadné.

Jsem ráda, že jsi zpět, Claire. :3

4 Nell Nell | Web | 30. october 2013 at 9:39 | React

Claire, tenhle článek je tak nádherný. Jak to děláš? Jak dokážeš všechno napsat tak, jak to cítíš? Já to cítím úplně stejně. Ale tohle fakt nedokážu. :3
Sedím a zírám pořád dokola na ten článek. Nevím, proč to na mě tak zapůsobilo. Možná proto, že je to pravda a ví to každý z nás.
Poslední odstavec je úplně pravdivý. Je dobré se na to dívat takhle - oni, ti, co nás pořád posuzují, to nechápou. Vidí to jinak, z jiného pohledu. Ale který je pak ten správný?

5 Foster. Foster. | Web | 30. october 2013 at 18:05 | React

Přestože jsem ten článek četla milionkrát, nikdy jsem si nenašla čas, abych ti napsala komentář. Včera večer už jsem se na to chystala, ale pak jsem objevila Allegiant a do rána jsem nedělala nic jinýho, to ale snad chápeš. Přestávám ale s výmluvama, prostě aspoň vím, co mám zlepšovat. ))

Samozřejmě, že s tebou máme trpělivost. [Btw, já zrovna mám co říkat.] Každopádně, každý tvůj článek stojí i za měsíc napjatého čekání, i když jako nejsem moc ráda, když mi to děláš. My tu vždycky budeme. Já napořád.
Proč rozplakat? Samozřejmě, že si napíšeme. Já už teď taky budu mít míň času, jak zase začne škola, všechny seminárky a ročníkovky, testy na konci trimestru a tak. Ale nějak to dáme, nechci bez tebe výt úplně jako ty poslední dva měsíce. )

Dobře. Společně s tím, jak mi tady poměrně nahlas hraje Birdy a venku už je tma, já sama doma, po dnešních záchvatech feelsů kvůli Allegiantu. Prostě... Vážně mi začaly slzet oči. Nic pravdivějšího jsem v životě nečetla.
Často vídám na weheartit takové ty obrázky, jak je třeba vyjádřena jedna z těch myšlenek, které máš obsažené v prvním odstavci, ale tohle... To je něco úplně jiného. Člověk se jakoby přenese do toho místa, o kterém píšeš, všechno představitelné si dokážu představit a se zbytkem prostě musím souhlasit.

Až někdy bude taťka říkat, že jsem pořád jenom na počítači, dám mu tohle přečíst. protože máš pravdu, blog je něco, co mě naplnuje, i když to v podstatě znamená jen dlouhé a bezúčelné vysedávání u počítače. Přesto je to mnohem víc, ale jen ti, kteří to zažili, to můžou doopravdy chápat.
Ten článek mě donutil se nad sebou zamyslet. Vím, že jsem docela aktivní, motivaci taky celkem mám, ale přesto, mohla bych toho dělat o tolik víc. Malovat, hrát, tančit. Všechno tohle jsem kdysi dělala a nějak to upadlo. Sice jsem například začala lézt, ale přesto... Vždycky jsem chtěla za život stihnout tolik věcí, naučit se spoustu jazyků, poznat spoustu lidí a prozkoumat svět. A teď trčím v jednom městě, s vybraným okruhem lidí, s kterýma se pravidelně stýkám a přitom si s nima vůbec nerozumím a nemám šanci, jak uniknout. Jo, šanci vždycky je, ale v tomhle věku je to docela těžký. A to je důvod proč čtu. Chci utéct. Prožívat dobrodružství.

Máš pravdu, že ty naše články jsou si v něčem podobné. Mně to nevadí. Přestože se mi v mysli noří spousta myšlenek na to, jak to máš lépe sepsané a vyjádřené, tím se zabývat nebudu. Nevím, čím to je, ale třeba zažíváme podobné věci, cítíme se stejně. Přesně tady je ten příklad, že nikdo z nás není sám. Vždycky tady pro tebe budu.

Infinity psala, že je ten článek depresivní. Mně přijde realistický. Ještě jednou ho musím ocenit, vyjádřila jsi všechno bez zbytečných složitostí, vyjádřila jsi tolik věcí, které spousta lidí nechápe. Zvládla jsi to tak, aby si to každý dokázal představit. Zase jsem o něco moudřejší, vyspělejší, díky tobě, děkuju. )

S láskou a hugem,
Foster. xx

6 Katherine Katherine | Web | 31. october 2013 at 21:14 | React

Postel a počítač, jsou právě v tuhle chvíli, mí nejlepší přátelé, nebo spíše přátelé, na které mám náladu ...

Bože, zase, jsi mě donutila přemýšlet !!
Když jsem to dočetla, tak nějak my došlo, že pocity jsou strašný svině !! My brečíme a dojímáme se  nad každým citátem, smutnou knížkou, čímkoli kde jsou popsané pocity a my z toho až brečíme. Pravda je, že ani ten nejlepší spisovatel na světě, nedokáže popsat pocit, jak se cítil, může jen porovnávat, a stejně to nedokáže popsat. Jak to bolí

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama