A reason to never give up

7. november 2013 at 16:56 | Claire Drayen |  oblivion

Uvědomění

- jednodílná povídka

Restless soul, dying heart | via Tumblr


K povídce mě inspirovala Foster, tímto Ti tedy děkuju.

I přestože na mém mobilu svítila čísla oznamující zhruba šest hodin večer, městské ulice už byly dávno ponořeny do tmy. Po dlouhé době to byl jeden z těch hřejivějších večerů, ale ticho se pokradmu dostávalo nejen pod vrstvy cihlových stěn budov, nýbrž si zcela bez problému našlo cestu i pod lidskou kůži. Po zádech mi přeběhl mráz a já se otřásla, ruce tisknoucí hlouběji do kapes svojí bundy.
Vždy když jsem byla o samotě, tíha života na mě dopadala o to víc, nešlo jí setřást. Snažila jsem se najít ty pocity uvnitř sebe, ale jako by po nich už nic nezbylo. Věděla jsem, že něco je špatně, že mi něco chybí, ale když už jsem byla blízko k poznání, opětovaně jsem byla zklamaná, protože celá ta cesta, již jsem urazila hledáním, se ukázala být marnou.
Konečně jsem dorazila k vchodovým dveřím našeho domu. Klíče, tiché zaklapnutí dveří a obklopení temnotou. Nebyl tam nikdo, nikdo koho bych mohla uchopit za ruku nebo kdo by to byl udělal sám. Dříve jsem se v takových momentech vždycky stáhla hluboko do sebe, schovávala se před dýkou umístěnou hluboko v mém hrudníku, ale ten den jsem se s pocitem prázdnoty pomalu přivítala jako se starým známým. Následující postup však zůstával stejný - hrnek ovocného čaje s medem, moje postel a černý zápisník s ošoupanými rohy, to bylo moje zapomnění.
Než jsem do ruky stihla vzít propisku, v průběhu listování mezi stránkami mi zrak padl na zápis ze začátku nového roku. Byl to seznam momentů, které jsem v novém roce chtěla zažít a věcí, jež jsem chtěla udělat. Úplně jsem na něj zapomněla. Teď se rok chýlil ke konci, a tak jsem se ponořila do studování tehdy tolik zdánlivě nesplnitelných věcí. Nebylo jich mnoho, avšak to co pro mě znamenali, to bylo něco mnohem víc, víc než seznam se stovkou různých přání. Prvním bodem bylo brzké ranní vstávání, jen abych mohla sledovat vycházející slunce.
Pamatuju si to, tiché našlapovaní, abych nevzbudila spící členy rodiny, chladný vlhký vzduch, deset minut cesty a vřelé přivítání vysokých smrků. Čím dál tím více se prodlužující kroky, volnost dýchat čerstvý vzduch. Sedla jsem si na jehličí a zrak upírala do dálky. Ten pocit tehdy neměl nic společného se samotou, i přes fakt, že celé město ještě spalo. Čas ubíhal rychle, až příliš rychle. Sledovat narůžovělý oranžový půlkruh, pomalu se proměňující v celý kruh bylo neuvěřitelně uklidňující, cítila jsem hřejivé opatrné paprsky a zaslechla první ptačí zpěv.
Následující poznámku tvořilo dětinské přání tancovat v dešti.
Ten den přede mnou bylo ještě celé odpoledne, když jsem se vracela domů. Už od rána bylo jasné, že se blíží déšť, oblohu tvořila bílá deka protkaná šedivějšími, zlověstně vyhlížejícími místy. V uších jsem měla sluchátka, hudba mě povzbuzovala k pohybu, částečně se i podílela na odpoutání myšlenek od natěšenosti na prostornou postel se sněhově bílou přikrývkou. Ani mě nepřekvapilo, když mi po tvářích začaly stékat první kapky. Zastavila jsem a nechávala je propíjet se skrz vrstvy svého oblečení. Vzhlédla jsem k obloze, déšť nabral na síle, oči se bránily a přimhouřily se, ale já je nutila k tomu, aby zůstaly otevřené. Vůbec mi nevadila pronikavá zima ani vlhkost, hudba mě doprovázela.
A bylo toho víc - poznání nových lidí, důkaz, že za to stojím, zamilovanost, byť neopětovaná a další zážitky, na které nikdy nezapomenu.
Když jsem to sepisovala, byla to jen bezvýznamná přání, něco, o čem jsem se domnívala, že nebude naplněno, a tak jsem se už předem obrnila před zklamáním. Ale teď. Všechno se to splnilo, dosáhla jsem svých cílů. Koutky mých úst se neovladatelně pozvedly. Byl to snad důkaz o tom, že když vytrváme, dosáhneme svých cílů, budeme odměněni. Pamatuju si, že se mi po tomto zjištění po tvářích začaly pomalu kutálet slzy, obkreslovaly linii mé tváře, na chvíli uvázly v povytažených koutcích úst a poté si nekontrolovatelně razily cestu dál, způsobem, jakým bychom si my všichni měly razit cestu životem, bez strachu z pádu a zániku.
perfect | Tumblr
dandelions & dreams | via Tumblr

sound of rain | I need a Summer^^
 

2 people judged this article.

Comments

1 Susane S. Susane S. | Web | 7. november 2013 at 21:07 | React

Poslední odstavec se mi líbil strašně moc :3 Celá povídka je vážně krásná, sice podle mě bez děje, ale takovéhle mám nejradši :)

2 Natt. Natt. | Web | 8. november 2013 at 19:19 | React

Bože! To je naprosto úžasný námět! Dokonce se mi líbí i ten nápad, sepsat si po novém roce do svého deníku seznam věci, které bych chtěla zažít:) Hned 1.1.2014 si to udělám! Strašně se mi líbí, jak z této povídky přímo tryská ta motivace, že by lidi měli jít za svým snem ať se děje, co se děje. Mám takový dojem, že právě tohle mnoha lidem chybí... To odhodlání a v této povídce je ho přímo plno:)

3 alfalfa alfalfa | Email | Web | 8. november 2013 at 20:14 | React

Prekrásne napísané, úplne som sa do čítania ponorila až som zrazu zistila, že je koniec :)

4 Nell Nell | Web | 9. november 2013 at 10:06 | React

Claire, těšila jsem se, až ti budu moct napsat komentář k povídce, protože tady dlouho žádná nebyla. A teď... nemám slov. Tohle je něco tak nádherné. Já vím, že ti to píšu pokaždé, vždycky ti napíšu, že je to nejdokonalejší povídka, jaká může být. Ale ona je to pravda. Tvoje povídky jsou dokonalé všechny. A tahle není výjimkou. Nádhera.

5 Pandora Pandora | Web | 9. november 2013 at 10:43 | React

Ja by som ti ten tvoj talent aj veľmi rada ukradla ale uvedomila som si že to by som už potom nemohla čitať ďalšiu z tvojich geniálnych poviedok :3 Takže ti ho nechám a ty mi sľúbiš že budeš písať a raz vydáš knihu, dobre? :D

Hrozne sa mi páči ten nápad a rovnako ako Natt, tiež sa do toho pustím ^^ Je to také krásne a plné motivácie. Tvoje poviedky zlepšujú človeku deň :3

6 TeSs / safe-sound TeSs / safe-sound | Web | 9. november 2013 at 20:00 | React

Je to úžasná povídka a myslím, že je třeba škoda, že je jen jednodílná. Myslím, že kdyby měla více dílů byla by super, ale i jako jednodílná je úplně nádherná :3 Moc se ti to povedlo...

7 Foster. Foster. | Web | 10. november 2013 at 0:10 | React

Dobře... Mám nápad. A moc nemáš na výběr, každopádně ti ho stejně napřed sdělím, abys od tohoto komentáře neočekávala něco víc. Já vím, že komentáře mají svá kouzla, ale jsou veřejné a s touhle povídkou se mi pojí tolik vzpomínek a zmatených myšlenek, že je mnohem raději sepíšu do mailu, pokud ti to nebude vadit. Teď se mi ještě nechce spát, takže to využiji a v tom mailu se, snad, dostatečně rozepíšu, abych ti vynahradila to, že se tady v komentáři nebudu vypisovat o tom, jak je ta povídka úžasná - ale ona je, to mi věř. ))

Ale abych odpověděla na tvůj, jak jinak než asdfghjklkjhgfdsa, komentář. )

Co se týče toho mého designu... Docela se mi líbí. Spíš na něm není nic, co by mě na něm rychle omrzelo. Ten tvůj lay se mi líbí, jen mi font toho horního citátu nesedí k celkovému vyznění, ale to záleží na tobě. )

Prosím, prosím, smutně koukám, přečti si to v angličtině. I Nell říkala, že v originále je to lepší. :3

Mám tě ráda, těš se na mail,
tvá Foster xx

8 Ch. † Ch. † | Email | Web | 10. november 2013 at 13:22 | React

To je strašně krásné :) je to krátké, ale to vůbec nevadí. Kdyby to bylo delší, nebylo by to ono. Fakt úžasná povídka :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama